Branganca 2017

Po stopách našich studentů... pokračování

(publikováno 13. 4. 2017, autor: Petra Hradilíková)

Nový týden začal jako obvykle. Ráno jsme se váleli do oběda a o půl čtvrté jsme se vydali do školních lavic, kde na nás čekal náš “oblíbený“ předmět „Applied research“. Jakmile jsme došli do třídy, profesorka nás zavalila nepředstavitelným objemem nových informací. Šla nám z toho hlava kolem. Avšak pokud v životě chcete něco dokázat, je nezbytné pro to něco udělat. A tak jsme bedlivě poslouchali. V průběhu druhé poloviny hodiny nám vyučující vysvětlila úkol, který je povinný v případě, že bychom chtěli zvládnout zkoušku na sto procent. Ovšem den před termínem odevzdání jsme neměli na papíře ani čárku. Čtvrtek odpoledne, krásné počasí, které nás vybízelo k prozkoumávání ještě nepoznaných zákoutí Bragancy. Neměli jsme chuť ani sílu, po včerejší oslavě Jirkových narozenin, řádně myslet. Náš mozek byl ztuhlý a nechtěl se rozběhnout na plný výkon. Na zadaném úkolu jsme pracovali snad pět šest hodin v kuse. Každý z nás něco zplodil, a tak nakonec vše dobře dopadlo a hodinu před hodinou „H“ jsme náš úkol odevzdali.(…)

A jak probíhala narozeninová oslava Jirky (den před namáháním mozků)? Oslava našeho kamaráda Jirky probíhala tradičně. Naše malá skupinka přemýšlela, čím Jirku obdarovat. A vymysleli jsme jako dárek - čokoládový koláč. V Mini Precu jsme nakoupili suroviny a Anička s Faustine šly kuchtit. Koláč se vydařil. Po prvních minutách jeho života na vzduchu vypadal excelentně. Po několika kilometrech naší chůze k Jirkově bytu, koláč změnil svou vnější podobu. Když jsem po náročné cestě spatřila koláč mých kamarádů, nemohla jsem se ubránit mírnému smíchu. Přemýšlela jsem. Pokud by mi někdo k narozeninám donesl takovýto výtvor, který byl rozlámaný na několik částí, myslela bych si, že si ze mě střílí. Jirka to bral sportovně a s chutí koláč ochutnal a na zbytek se ostatní sletěli jako vosy na med.

Oslava Jirkových narozenin byla zavalena lidmi z různých koutů světa. Od Brazílie, Turecka až po Slovensko.  Každá skupinka z odlišné země Jirkovi popřála v podobě písně „Happy birthday“ ve svém specifickém jazyce. Přesunuli jsme se do obýváku, kde jsme řádně oslavovali. Po hodinovém sezení, jezení, pití a povídání si jsme byli nuceni opustit Jirkův byt a přesunout se do místního lokálu – Lagoa.. Jirkův soused si totiž stěžoval na rušení nočního klidu a dokonce neváhal na nás zavolat policii.  My (gratulanti), však byli rychlejší. Než policie dorazila na místo, my už byli fuč. A zábava pokračovala na Lagoe. (…) Atmosféra, která se linula celým večerem, byla parádní, bez ohledu na nutný přesun.

Nadešel den, kdy každý ze studentů IPB byl zván na mezinárodní večeři, probíhající ve školní kantýně. Byl to jeden z večerů, na který nikdy nezapomenete. Doma jsme se bedlivě připravovali. Oblékli jsme se do těch nejlepších šatů. Já kráčela bok po boku zavěšená v rámě mého kamaráda a kráčeli jsme noční ulicí. Došli jsme do místnosti plných lidí. Příjemná obsluha, grandiózní speciality, láhev vína se školní kapelou Tuna v hlavní roli, zpříjemňovaly chvíle strávené s našimi přáteli a známými. Vše bylo zcela zdarma.
Schylovalo se ke konci, a tak nezbývalo nic jiného než se rozloučit a odebrat se zpět do svých bytů.

Další dny se nesly ve znamení zdokonalování vzájemných vztahů. Jako obvykle jsme byli zváni na večeři, kdy jsem si dopřála nemalou porci vegetariánských lasaghní, které speciálně pro mne - odpůrci masitých jídel, Agáta připravila.

A co se týče počasí? Více než dobré. Třicet stupňů Celsia na slunci nás vybízí k nalézání nových, dosud neprozkoumaných míst. Oblast u řeky skýtá mnoho příležitostí, kde se můžete jen tak poflakovat. Po prvním kilometru jsme se zastavili u osamoceného placu, obohaceného o různé druhy stromů. Postoupili jsme o kus dál a rozhodli jsme se přelézt říčku, protékající Bragancou. Zuli jsme si boty a ponořili jsme svá chodidla do studené vody. Vylezli jsme na úpatí kamene a trávili tam svůj volný čas. Zapálili jsme si cigaretu, povídali si, poslouchali hudbu a také uklidňující šum vody.

Po několika hodinách jsme se vrátili zpět a já s Aničkou jsme se připravovaly na náš večer v podobě dámské jízdy, která se později změnila na večer zvaný „česká trojka“. Uvařily jsme si večeři – zapékané brambory se sýrem a smetanou. Spěchaly jsme. Díky naší neopatrnosti došlo k nepříjemné kuriozitě. Než jsme odcházely z domu, zapomněly jsme vypnout troubu. Byly jsme na cestě do baru. Po šesti hodinách jsme se vrátily ke mně do bytu. Tam na mne čekal rozčílený spolubydlící, který zaregistroval, že se v naší kuchyni děje něco špatného. Trouba byla zaplá, naštěstí pootevřená, tudíž nedošlo k výbuchu. Domů se vrátil pár minut před mým návratem, soudě podle zprávy, kterou mi zanechal na messangeru, kterou jsem si samozřejmě nepřečetla, a troubu vypnul. V opačném případě by naše kuchyň explodovala a já bych z toho měla velký průser. Omluvila jsem a slíbila, že příště budu opatrnější. Raději nechci vidět účet za elektřinu a plyn. Jsem přesvědčena o tom, že se mi protočí panenky.

Ve čtvrtek (pozdě odpoledne) jsme šli na poslední hodinu managementu. Nemohly jsme se dočkat, až profesor dokončí svou přednášku a pustí nás domů. Tak se stalo po necelé dvouhodině a my byly štěstím bez sebe, že nám konečně v Portugalsku začaly jarní prázdniny. (…)

Pokračování příště…

Po stopách našich studentů... pokračování

(publikováno 28. 3. 2017, autor: Petra Hradilíková)

Znáte ten pocit, kdy prostě jen tak sedíte na parapetu okna a pozorujete lidi procházející vaší ulicí? Vidíte všechen ten dav lidí spěchajících z práce, slyšíte cvrkotání ptáčků, hledíte do dáli a soustředíte se pouze na svůj vnitřní hlas, který k vám mluví. Bylo pondělí v podvečer, kdy jsem si užívala dobu strávenou jen sama se sebou.

Večer následovala oslava narozenin našeho kamaráda, který slavil své třicáté šesté narozeniny. S Aničkou jsme přemýšleli nad originálním dárkem k narozeninám. V tom nám svitlo před očima. Řekli jsme si „Proč něco neupéct?“ a tak jsme se spolu s Honzou pustili do díla. Anička byla v ten moment ponořena do vaření výborného pokrmu a tak zbylo na mně, abych skočila do obchodu nakoupit základní suroviny pro náš Quiche koláč. Hodila jsem na sebe věci, sepsala seznam surovin potřebných k přípravě a spěchala do krámu. K přípravě tohoto koláče potřebujete českou „Lučinu“. Byla jsem opět překvapena, že jsem nic podobného v  portugalském  obchůdku nenašla. Zapojila jsem své kreativní schopnosti a rozhodla se Lučinu nahradit Beschamelem. Ovšem, že se Beschamel používá převážně k přípravě Lasaghní, ale hodí se také k přípravě Quiche koláče. Ze začátku na mne Anička hleděla jako na blázna, nevěřila, že pokrm z této suroviny bude dobrý. Opak byl pravdou.

Po několikahodinových přípravách jsme se odporoučeli k našemu kamarádovi. Předali jsme mu náš dárek a čekali na odezvu. Všem náš výtvor chutnal a my byli nesmírně potěšeni. (…) Následovala chvíle volna, ale znáte to. Po chvíli „nicnedělání“ se začnete nudit. Naštěstí v sobotu odpoledne André pořádal barbeque párty v mém oblíbeném podniku, k němuž je přidružena zahrádka. Já, Anička, Honza a náš kamarád Jirka jsme se odebrali na opékačku. Tři dny před akcí jsme si šli koupit lístky. Nabídka zahrnovala široké spektrum masitých jídel. Záleželo jen na vašich preferencích. Výběr zahrnoval vepřové, hovězí či kuřecí maso. Byla jsem přesvědčena o tom, že André mi vyjde vstříc a dá povel k přípravě vegetariánského jídla, které jsem si objednala. Byla sobota odpoledne, kdy jsme vyrazili na párty. Přivítali jsme se s přáteli a po několikaminutovém rozmlouvání jsme se odebrali ke grilu. Znenadání přišel šok. Byla jsem překvapena a z části naštvaná, že jsem nedostala vegetariánské jídlo, zahrnující sýr, jak André sliboval. Místo toho jsem se musela spokojit pouze se zeleninovým salátem a pečivem. Chladný vítr a déšť se přibližovali, a tak nám nezbývalo nic jiného, než se přesunout do vnitřních prostor. Většina studentů se vydala již na cestu, směřující k jejich domovům. My přesto zůstali ještě chvíli a nechali se unášet latinsko-americkou hudbou. (…)

A nemožné se stalo možným a my pocítili vlastní kůži, začátkem března, teplo Pyrenejského poloostrova. Příjemných dvacet stupňů Celsia nás vybízelo k prozkoumávání dalších krás místní lokality. Myslela jsem si, že nás tady žádný nový objev nečeká, ale znenadání nás něco překvapilo. Kráčeli jsme malými uličkami nedaleko řeky. Slunce pálilo jak zběsilé, my stále šli. Když jsme se hnuli o pár kroků dál, byli jsme zcela udiveni. Narazili jsme na místní mini-museum, které je složeno ze států z různých koutů světa, kde jsou vyobrazeny architektury zemí jako Francie s Eiffelovou věží v Paříži, Německo s Vítězným obloukem v Berlíně, Portugalsko a mnohé další. Rozplývali jsme se nad tím nečekaným dílem, fotili jako zběsilí a hádali, o jaké státy se jedná. Bylo to příjemně strávené odpoledne.

Další den nás čekala škola. Dozvěděli jsme se konečné výsledky našeho portugalského jazykového kurzu, který jsme absolvovali první týden našeho příjezdu. Všichni jsme ho zdárně dokončili. Nyní se můžeme pyšnit certifikátem z portugalského jazyka, obtížnosti A1.1. Při chvílích volna se učím slovíčka a snažím se plnit úkoly. (…)

A nastal čas ochutnat mezinárodní speciality. Byli jsme pozváni na večeři k našim kamarádkám z Ukrajiny, Turecka a Francie. Přišli jsme do jejich bytu, kde na nás dýchla omamná vůně ruské speciality zvané „boršč“. Můj tatínek je velkým milovníkem tohoto pokrmu a tak jej jednoho dne uvařil, a já měla tu čest ochutnat boršč již dříve. Kamarádčin boršč byl sice výborný, ale ne tolik jako od mého táty. Faustine pak připravila dezert – francouzské palačinky posypané cukrem, díky kterým jsem se oblizovala až za ušima.

A nyní je řada na nás - přichystat našim kamarádům českou specialitu „vepřo -knedlo-zelo“ a k tomu lahodný mok „slivovici“, kterou mi můj milovaný tatínek pošle poštovním balíkem.  Když jsem se zmínila o slivovici, musím říct, že mi opravdu schází. Ne z toho důvodu, že bych byla nenapravitelným notorikem, ale jakožto účinný zdroj medicíny by mi pomohl s bojem proti chřipce, která se mně drží zuby nehty. A tak mi nezbývalo nic jiného než navštívit místní nemocnici. Ti, kteří mě znají, si dokáží představit můj výraz, když na mne mí kamarádi apelovali, ať si zajdu k lékaři. Můj výraz se z nenadání podobal vystrašenému dítěti, které se bojí doktorů a jehel, a které po chvílích říká, že se jeho stav zlepšil, že může dělat cokoliv, i když opak je pravdou. Byla jsem přemluvena. Všichni neustále kladli důraz na následující větu „Bude to pro tvé dobro“ a měli pravdu. S Manuelem a Seddikem, kteří mne doprovázeli, jsme vešli do prostor nemocnice, kde jsem se nejdříve musela zaregistrovat, tedy ukázat kartičku pojištěnce a občanský průkaz. Poté jsem zaplatila hotovost v podobě šestnácti euro za lékařské ošetření. V tu chvíli jsem vytřeštila oči, aniž bych o tom věděla. Musela jsem vypadat opravdu komicky. Sama za sebe jsem se styděla, že jsem nenechala pusu zavřenou, jenže mé překvapení bylo tak silné, že jsem nemohla učinit jinak. Byla jsem překvapena, že si v Portugalsku musíte platit lékařskou péči v tak vysoké částce. Po registraci jsem byla přidělena do místnosti, kde Manuel, můj kamarád a tlumočník, na mě již čekal. Sestřičce popsal mou nepříjemnou situaci, samozřejmě v portugalštině. Dostala jsem žlutý pásek s označením mého jména a stupně nemoci. Takový pásek, který dostanete při vstupu na párty, a kterým prokážete absolvovaný platební akt. Po označení jsem odešla do čekárny. Nestihla jsem si ani pořádně sednout, když v tu chvíli zavolali mé jméno. Já zběsile vyletěla z křesla a šla jsem do lékařské ordinace. Manuel, můj tlumočník, šel se mnou. Znovu popsal mou situaci. Lékařka mne prohlédla a napsala recept. Předepsala mi čtyři druhy léků, jedním z nich byla i slavná antibiotika.

Momentálně se z nemoci snažím dostat. Pouze ležím, piju čaje, sleduju filmy, čtu knihu a píšu tento článek. Už však začínám cítit mírnou bolest zad z tohoto celodenního ležení v posteli. (…)

Po stopách našich studentů... pokračování

(publikováno 22. 3. 2017, autor: Petra Hradilíková)

Další dny našeho „studijního“ pobytu se nesou ve znamení sportování, výletování a pilného studia (to je samozřejmě žert). Asi bychom měli opravdu přestat chodit všude možně a věnovat se pouze a jen učení. To však moc dobře nejde, když máte kolem sebe spoustu skvělých kamarádů, se kterými můžete podnikat všelijaké blázniviny, které si usmyslíte. Jeden z našich dobrých přátel pochází z Venezuely a jmenuje se Manuel. Mít vedle sebe člověka jako je on, je vzácnost. Jeho optimistické nasazení a humor rozesměje i mrtvého. (…)

Byla neděle večer, když jsme se s Honzou a Manuelem rozhodli vyrazit na výlet. Určitě si v duchu říkáte „Kdo chodí večer na výlet?“ Jsme to my. Náš režim dne se po našem příjezdu do Bragancy poněkud změnil. Na menší obchůzky po městě chodíme převážně ve večerních hodinách, ráno spíme do deseti hodin, o víkendu klidně i déle. Ale zpět k našemu výletu.

Nelenili jsme a putovali po stopách turistů - na vrchol Bragancy, na němž stojí socha zvaná Santo Cristo. Cesta trvala přibližně dvacet minut. Ano, řeknete si, je to kousek, avšak celou cestu do kopce a já jsem promlouvala sama k sobě „Kdy už tam zatraceně budeme?“ A funěla jsem jako o závod. Vystoupali jsme na vrchol Bragancy. Ta dlouhá štreka, táhnoucí se do kopce, za tento zážitek opravdu stála. Opět jsem se cítila jako v sedmém nebi. Mám zde několik oblíbených míst, přesto však je tohle mé nejoblíbenější. Zmocnila se mne euforie. Kompletně jsem se oddala svým pocitům a užívala jsem si tu chvíli. Chvíli nicnedělání. Zapomněla jsem na všechna má trápení. Koukala jsem do dáli, s očima do široka otevřenýma, na ta malinkatá světýlka, proudící z pouličních lap a dopravních prostředků. Všichni jsme chvíli hleděli do dáli, na večerní třicetitisícové město Braganca. Vrcholek skýtá i pohled na nedaleké Španělsko, které je od tohoto místa vzdálené asi třicet kilometrů. Po opadnutí opojení jsme si povídali. Naslouchala jsem svému kamarádovi a tím jsem si i procvičovala angličtinu. Pouštěli jsme si písničky pro zpestření atmosféry. Pak začal foukat silný vítr a my se rychle vraceli zpět do mého bytu, kde pro nás náš kamarád během chvilky přichystal malé překvapení.

Jednou z vášní našeho kamaráda Manuela je totiž vaření a kuchtění. Specialitou večera se stal zeleninovo-ovocný salát s jogurtovým dresinkem. Tedy „The best salad ever“. S Honzou jsme se oblizovali až za ušima, no Anička moc ne. Poté jsme hráli Uno.(…)

Další všední den probíhal jako obvykle. Škola, volno, škola. Večer jsem byla domluvená se svými spolubydlícími. Zmínila jsem se o tom, že v bytě bydlím i s Italem? Jak je známo, Italové milují těstoviny. Ty nám taky můj spolubydlící uvařil. Špagety ala Bolognesse. Najedli jsme se a poté jsme rozmlouvali nad pravidly úklidu našeho bytu. Italové jsou velice striktní, co se týče úklidu. Náš řád i podle toho tak vypadá.(…)

Začátek minulého týdne se nesl ve znamení hudebního festivalu nesoucího název Taskinhas. Jedná se o největší školní akci roku. Většinou takové události začínají přibližně v jedenáct hodin večer. My nelenili a vyrazili jsme do víru maloměsta. Došli jsme na místo, kde jsme se setkali s našimi kamarády a nechali se unášet portugalskou hudbou. Jedna z kapel, která zde hrála, se jmenuje Tuna. Jedná se o skupinu univerzitních studentů, oblečených do tradičních šatů, hrajících na tradiční, pro Portugalsko specifické hudební nástroje a zpívající serenádu. Tato tradice vznikla ve Španělsku a Portugalsku již v době 13. století a sloužila jako prostředek k vydělávání peněz. V dnešní době studentům nejde o výdělek, ale opak může být mnohdy pravdou. Podstatou tvorby tohoto festivalu je především udržení místní tradice. Já, jakožto milovník hudby, jsem si užívala každičký moment večera. (…) Již jako malá holčička, jsem milovala španělskou hudbu a tanec. Neustále dokola jsem si přehrávala písně od mé, tehdy oblíbené zpěvačky Belindy.

Občas přistihnu sama sebe přemýšlet nad zbytečnými věcmi. Abych předešla těmto otravným myšlenkám a představám a zbavila se špatné nálady, sportuji. Jak jsem se již zmiňovala, mám zde několik oblíbených míst. Mým dalším favoritem je plac poblíž řeky Ribeiro de Veiga, který skýtá běžeckou trasu a provizorní posilovnu, kterou využívám převážně o víkendu. Také jsem se kompletně oddala tanci, který miluji nadevše na světě. Poprvé, když jsem se od svého kamaráda dozvěděla, že univerzita nabízí lekce zumby, byla jsem štěstím bez sebe. Ihned jsem se chopila příležitosti a navštívila jsem první hodinu, kterou Bruno, náš lektor, pořádal zcela zdarma. Dostala jsem se do rytmu a nechtěla jsem přestat. A tak jsem v Portugalsku začala rozvíjet své taneční schopnosti.(…)

Pokračování příště…

Po stopách našich studentů... pokračování

(publikováno 6. 3. 2017, autor: Petra Hradilíková)

V pátek odpoledne jsme dorazili do Bragancy. Asi hodinu jsme čekali, než nás vyzvedne Vitor, člověk, který má na starosti ubytování pro studenty. Při všem tom čekání jsme narazili na bandu Litevců. Došli za námi a ptali se „Are you from Lithuania?“ my odpověděli „No, we are from Czech Republic“. Litevci s pohledem opovržení a nechuti odpověděli „hm“ a odkráčeli. Nechtěli se s námi bavit. A díky tomu si od nás Litevci vysloužili přezdívku „studení rypáci“ (…) Tak začal náš první den v Bragance. 

Po nekonečně dlouhém čekání konečně dorazil Vitor. Naložil nás do minibusu a odvezl na ubytovnu. Nejdříve se všichni studenti Erasmu sešli v jedné místnosti, kde nás Vitor seznámil se základními věcmi, týkajícími se našeho pobytu. Na tomto místě jsme se poprvé seznámili s naší novou kamarádkou jménem Faustine, pocházející z Francie, konkrétně z Lyonu. Asi hodinu poté jsme se konečně dostali do našich „apartmánů“. No, musím říct, že první týden, co jsem strávila v Bragance, jsem měla chuť utéct zpátky do České republiky. Byla jsem nemocná, spolubydlící dělali pěkný binec a nemohla jsem se v klidu adaptovat. Ubytování bylo, a stále je, katastrofální. Když opomenu fakt, že se můžu rozvalovat na velké posteli skoro pro tři lidi, můžu užívat velkou šatnu a oproti ostatním mám čistotné spolubydlící, má můj byt i nespočetné množství nedostatků. Za prvé - mám nejstudenější pokoj z nás tří. Ustavičně okny táhne, takže je nereálné místnost vytopit, což ani není doporučeno, protože topení v Portugalsku je velice drahé. Uvnitř je větší zima než venku, důkazem toho je jdoucí pára od pusy, když se bavíme, a do fialova zbarvené nehty. Díky této skutečnosti se nemůžu vylízat z nemoci. Za druhé - mí spolubydlící nejsou normální a občas se musím držet, abych jim nedala, s prominutím, po hubě. Dělají strašný kravál. Mně tak nezbylo nic jiného, než si jít koupit špunty do uší.(…) Zde vylívání mého srdce zatím končí.

Bezprostředně po ubytování jsme si šli nakoupit jídlo do místního supermarketu Lidl, známého i u nás - v České republice. Byla jsem dost překvapena, když jsem zjistila, že Portugalci nemají kořenovou zeleninu jako petržel a celer a také jsem nenašla čočku. Mně, jakožto vegetariánovi, se v hlavě rodila otázka: „Co já jen budu jíst?“ Musím říct, že neustále dokola točíme tři jídla. Rizoto, těstoviny a pizzu. Ale ochutnali jsme i typicky portugalské jídlo - Natas, což je listový košíček plněný pudingem. A tak - pokud se jednoho krásného dne rozhodnete navštívit Portugalsko, doporučuji vám tuto specialitku vyzkoušet.(…)

Po víkendu nás čekala první návštěva školy a s ní přišel i intenzivní kurz portugalštiny. Do školy jsme chodili od devíti hodin dopoledne do pěti hodin večera. První hodina portugalštiny, a mně z toho šla hlava kolem. Což o to, jazyk je to pěkný, přesto však velice těžký. Profesorka na mne začala mluvit portugalsky a já s očima vyvalenýma a pusou otevřenou dokořán na ni zírala a nevěděla, jak odpovědět. Ke konci týdne nás čekal závěrečný test z portugalštiny. Profesorka Dina Fernandes je velmi příjemná a ohleduplná žena a náš test jistě brala s rezervou. Od nás začátečníků stejně nemůže čekat žádné zázraky. Výsledky stále ještě nevíme, ale vzhledem k tomu, že máme vyplněna všechna cvičení, domnívám se, že jsme kurz splnili. (…)

Po několika dnech jsme se zabydleli a rozhodli se, že navštívíme místní památkovou rezervaci - Castle of Braganca. Byl krásný slunečný den, a tak jsme nelenili a vydali se na místní vycházku. Mými společníky byli - český Honza a francouzská Faustine. A čekal nás opravdu zážitek. V rámci památkové rezervace jsme si prohlédli i areál hradu. V areálu je možné vidět historická válečná děla a také tabule se jmény stovek dobrovolníků – padlých vojáků z první a druhé světové války. Když jsme vystoupili na vrchol opevnění hradu, naskytl se nám nádherný výhled na celé město, blízké pohoří a celé okolí města Bragancy. Po obchůzce celého areálu jsme navštívili i místní muzeum, které vybízí návštěvníky k prohlídce různých věcí z dob středověkých i novodobých válek, především jednotlivé zbraně, obleky, obrazy slavných vojevůdců a mnoho dalších zajímavostí. Po prohlídce muzea jsme se vraceli zpět. Nedaleko centra Bragancy se nachází městský park a místní řeka. Zde si každý může odpočinout a zapomenout na strasti každodenního rázu. Byl to pro nás opravdu skvělý den plný dobrodružství a relaxace (…)

Po stopách našich studentů...

(autor: Petra Hradilíková)

 

Je to již pár dnů, co jsem se s mými spolužáky (Aničkou a Honzou), vydala za dobrodružstvím do portugalské Bragancy. Začátky bývají nesmírně těžké. Někteří se se změnou prostředí  popasují rychle, jiní zase pomaleji. Avšak s každou novou změnou přicházejí i nové zážitky a zkušenosti, o které se chci s vámi podělit.

Psal se 16. únor 2017 a my se vypravili na novou životní pouť – na zahraniční pobyt do Portugalska - v rámci studijního programu Erasmus+. Bylo časně zrána, když jsem odjížděla ze svého rodného domu. Loučení bylo hrozné, ale přesto jsem cítila lehký náznak šimrání v břiše. Cítila jsem, že se blíží zásadní změna v mém životě. Těšila jsem se, ale zároveň jsem měla i strach.  Kolem půl dvanácté před polednem jsme dorazili na pražské Letiště Václava Havla. Asi o půl třetí jsme již seděli v letadle a nechali se ním unášet - směr italský Milán.

Byla to pro mne letecká premiéra. Let jsme si všichni náramně užívali. Přesto nás sžírali obavy, zda stihneme let z Milána, přes který jsme měli letět do Porta. Na přestup jsme měli asi hodinu. Celou cestu do Milána se nás zmocňovaly obavy. Ustavičně jsme se kladli otázky - „Stihneme se odbavit? Stihneme ten let? Co když ho zmeškáme? Co pak budeme dělat?“ Nakonec jsme dorazili do Milána a dokonce s několika minutovou rezervou jsme pak ještě čekali na náš další spoj.(…)

Slunce zapadalo a my přistáli ve čtvrtmiliónovém Portu, kde se nám vzápětí začalo vše sypat pod rukama. Došlo k poměrně nepříjemné a kuriózní situaci. Studentíci se vydali do Portugalska, ale přitom zapomněli na jeden zásadní fakt, totiž na rezervaci ubytování v Portu. A proč jsme nejeli hned přímo do Bragancy? Protože žádný autobus tak pozdě večer do našeho studijního městečka již nejel. A tak jsme začali panikařit. Snažili jsme se najít nějaké rychlé a přijatelné řešení. Ptali jsme se místních lidí, zda by nám nemohli pomoci. Pomoc přišla od jedné paní na informacích, která nám poskytla mapku s označením dostupného ubytování. Vyšli jsme z haly letištního prostoru a přivolali jsme si taxi. Taxikáři jsme ukázali mapku s prosbou o dopravení našich osob a zavazadel na označené místo. Taxikář tak učinil a odvezl nás k hostelu, sídlícího v zapadlé, ne zcela známé ulici. Vešli jsme dovnitř a chtěli se nechat ubytovat. My, plní naděje a očekávání, vidící se po namáhavém dnu ve sprše, nebo ještě lépe již v posteli, jsme stanuli před recepcí. Ubytovat se však nebylo možné, z důvodu plné obsazenosti pokojů. „A co teď?“, ptali jsme se sami sebe. Stáli jsme na ulici před hostelem a přemýšleli, co dál. Zavolali jsme si další taxi. Neznalí cizího města ani portugalského jazyka, jsme se rukama nohama dorozumívali s taxikářem, který zase pro změnu skoro nehovořil anglicky. Potřebovali jsme doporučení na jeden z hostelů v Portu. Samozřejmě jsme v potaz brali i cenu. Taxikář byl velmi ochotný. Byl nápomocný i přátelský, očividně nás nechtěl nechat ve štychu. Za každou větou, kterou pronesl, přidal: „My friends.“ Jelikož neuměl dobře anglicky, volal svému synovi a předal nám svůj telefon, abychom se s ním domluvili. Taxikářův syn nám dál pár rad a tipů na místní ubytování. A tak mezi námi a panem taxikářem, během krátké chvilky, vzniklo „přátelské pouto“. Taxikář nás zavezl k dalšímu hostelu. Byl přesvědčen, že v něm mají volný pokoj, který získáme i bez rezervace. To však, bohužel, již nebyla pravda. Postupně se nás zmocňovalo zoufalství i strach. Byli jsme ztraceni v neznámém velkoměstě, obklopeni lidmi, se kterými jsme se horko těžko domlouvali.

Zeptali jsme se jednoho místního recepčního, zda by nevěděl o nějakém levném ubytování. Recepční a taxikář, který nás nechtěl v nesnázích opustit, se ze všech sil snažili najít pro nás nějaké schůdné řešení. Horečně obvolávali místní hostely, a když jsme již ani nevěřili, že na nějaké to lůžko ten večer ještě ulehneme, naskytla se nám nečekaná příležitost. Možnost ubytování bez rezervace a s malým bonusem. Tím bonusem měl být úžasný výhled na moře, respektive Atlantický oceán. To jsme však ještě netušili a také neviděli. Taxikář dobře věděl, že nemáme peněz nazbyt. Avizované ubytování bylo poměrně daleko, a tak nám „udělal cenu“ za jízdné. Platili jsme asi polovinu toho, co bychom platili u jiného taxikáře. Dorazili jsme na správné místo. Správce ubytovny byl velmi milý postarší pán, který nám spolu s taxikářem zachránil naše zadky. Nebýt těchto dvou lidí, spali bychom asi na ulici. Ubytovali jsme se a další den jsme byli již svěží a plní nové energie. (…)

Pátek klepal na dveře. Sbalili jsme si věci a odebrali se na snídani. Nejdříve jsme však neodolali krátké procházce. Když jsme vyšli před hostel, cítila jsem se jako v sedmém nebi. Krásné prostředí. Atlantik. Opojný moment překvapení. Hned jsme vše zdokumentovali a vrátili se na recepci, kde nás už vyčkával usměvavý pan správce. Usadil nás do jídelny. Se svou paní začali nosit na stůl snídani. Výborná káva, lahodný moučník, marmeláda s pečivem a k tomu vstřícné chování těch milých lidí, kteří se o nás starali jako o vlastní. Tak bych popsala to čarovné ráno po tom „katastrofálním“ večeru. Anička nelenila a panu správci prozradila, že ten den slavím narozeniny. Oba manželé byli nadšeni a začali mi v portugalštině zpívat blahopřání na melodii známé písně „Happy birthday“. Přání bylo velmi dojemné a cítila jsem se velice příjemně. Naše setkání se však schylovalo ke konci. Pan správce nám zavolal taxi a také nám dal slevu 5 euro a pravil: „Těchto pět euro si ponechejte na taxi.“ Rozloučili jsme se a bylo nám trochu smutno.Přijel taxikář a odvezl nás na autobusové nádraží. Za chvíli jsme opustili  přístavní Porto a putovali dál – do studentské Bragancy.(…)